Osm století příběhů

Počátky historie města (500-999)

Litoměřická aglomerace existovala již dávno předtím, než bylo v roce 1219 založeno královské město, které známe dnes. Příhodná poloha labských teras lákala k trvalému osídlení již od mladší doby kamenné (asi 4500-3600 let př.n.l.). Postupně se zde usídlili Keltové, Germáni a v závěru období stěhování národů i slovanští osadníci, na území Litoměřic poprvé doložení v 8. století. Vzájemná izolovanost osídlených oblastí vedla postupně ke vzniku kmenů a rodů. V 9. a 10. století byly Litoměřice jedním z bodů hradské soustavy Přemyslovců. Provincie litoměřická byla přemyslovským správním sídlem, jehož prostřednictvím kníže ovládal své území. Na Dómském vrchu vybudovali mocný raně středověký hrad, který po starším hradišti "Hrádku" u Velkých Žernosek převzal úlohu strážce kraje. Hrad sloužil Přemyslovcům jako správní centrum, ve své době jedno z nejvýznamnějších v Čechách.

Založení kapituly a gotika (1000-1299)

V roce 1057 nechal přemyslovský kníže Spytihněv II. založit litoměřické biskupství. Archeologické nálezy z území Litoměřic dokládají, že okolo tohoto jádra osídlení se již v 9., ale především od 10. do 12. století vytvářela rozsáhlá sídelní aglomerace. Ves Litoměřice je zmíněna poprvé a naposledy v roce 1228 – ovšem v tomto případě nešlo o prostou agrární ves, ale o zárodek vrcholně středověkého města. Na počátku 13. století představovala litoměřická sídelní aglomerace významné středisko politického, kulturního a hospodářského života. V roce 1219 se Přemysl Otakar I. rozhodl město nadat městskými právy (mílové, hradební, trhové, várečné a další), můžeme již hovořit městě v právním smyslu. Dal jej nově vyměřit a vybudoval mu například i jedno z největších náměstí v Čechách. V té době město zaznamenalo příliv řádů – františkánů, dominikánů a křížovníků s červenou hvězdou. Město žilo z řemesla, obchodu a labské dopravy, za hradbami se pěstovala vinná réva.

14. století

Na začátku vlády lucemburské dynastie Litoměřice prosperovaly. Od svého založení se staly významným přístavištěm na Labi, nedaleko procházela žitavská, srbská a přímo i labská obchodní cesta a Litoměřice získaly i právo nuceného skladu – všichni obchodníci projíždějící Litoměřicemi museli své zboží uskladnit na určitou dobu zde a zároveň ho zde i nabízet k prodeji. Teprve poté mohli pokračovat ve své cestě. Proto jsou v Litoměřicích tak rozsáhlá sklepení. I samotní lucemburští panovníci se zapsali do dějin města. Karel IV. nejprve Litoměřice rozšířil o prostor dnešní Velké Dominikánské a Dlouhé ulice a zároveň jim daroval svahy Radobýlu, aby na nich byla pěstována vinná réva, z jejíchž výnosů měl panovník získat desátek. Patrně za Václava IV. pak došlo k přenesení a výstavbě královského hradu v místech, kde stojí dodnes.

15. století

Dramatické události husitských válek samozřejmě zasáhly i jedno z nejvýznamnějších královských měst v zemi, Litoměřice. Ty na počátku válek zůstávaly oporou katolické víry a zdejší měšťané neváhali ještě na počátku 20. let 15. století trestat na hrdle ty, kteří se přihlásili k víře „pod obojí způsobou,“ tedy husitům. I proto neunikli pozornosti samotného Jana Žižky, který se je rozhodl dobýt. Než však stihl obléhání dovést k hrozném konci, Litoměřice rychle přešly na stranu umírněných pražských husitů. Válečné události a absence panovníka i z Litoměřic učinily samostatně politicky aktivní celek, jehož představitelé se účastnili zemských sněmů a podíleli se na řízení země. Za Jiřího z Poděbrad začal opět ožívat zahraniční obchod po Labi, což Litoměřicím umožnilo zacelit rány po husitských válkách a dál se ekonomicky rozvíjet, k čemuž zajisté napomohla i výstavba stálého mostu přes Labe roku 1452. V druhé polovině 15. století se Litoměřice staly součástí soupeření šlechty a královských měst, která nikterak nemínila ustoupit tlaku šlechticů, hledajících nové zdroje příjmů.

16. století

Rostoucí ambice měst a stavovské uspořádání státu bylo něco, s čím nová habsburská dynastie rozhodně nesouhlasila. Mocenský boj vyústil až v první stavovské povstání, jehož se Litoměřičtí samozřejmě stali součástí a jehož předposlední dějství se v Litoměřicích i odehrálo. Spolu s ostatními městy byly tak panovníkem potrestány i ony, čímž skončily jejich přes sto let trvající ambice na podílení se na správě země, které vrcholily velkorysou výstavbou radnice v renesančním stylu. Přesto v tomto století město zažilo nevídaný rozvoj – na základě válečných zkušeností bylo přestavěno opevnění, včetně „parkánů.“ Bylo rozšířeno pozemkové vlastnictví města o další obce v okolí, vystavěn vodovod a do města přišla řada italských mistrů, kteří se začali podílet na renesanční přestavbě Litoměřic, včetně například výstavby slavného domu „U Černého orla“ či domu „U Kalichu,“ který střechou ve tvaru číše na víno odkazoval na úřad svého majitele – purkmistra hor viničních.

17. století

Náboženské pnutí mezi „starými“ kališníky a „novými“ luterány, zhoršená ekonomická situace způsobená soupeřením se šlechtou a nižším významem vodní cesty po Labi, konec starých městských práv a začínající národnostní (jazykové) třenice byly předzvěstí neblahého stavovského povstání a hrůzostrašné třicetileté války, která na Litoměřice dolehla v nesmírné míře. Po jejím skončení bylo v Litoměřicích a na jejich předměstí obyvatelných pouze 93 z celkem 597 domů, z nichž celkem 317 bylo zcela zničeno. Pokračování rekatolizace Litoměřicím přineslo vznik biskupství v roce 1655, ale i příchod řady význačných osobností či architektů. Druhá polovina 17. století se nesla v duchu raného baroka, které se stalo nástrojem k zacelení válečných ran města, po kterých tak na konci století nezůstala ani jedna známka. Dynamický stavitelský rozmach přinesl na přelomu 17. a 18. století i výstavbu nového, tentokrát kamenného, mostu přes Labe.

18. století

Jestliže 18. století bývá považováno za století baroka, tak o Litoměřicích to platí dvojnásob. V této době bylo zrealizováno hned několik významných barokních staveb či přestaveb – kostel Zvěstování Panně Marii, přestavba kostela Všech svatých, výstavba kostela sv. Václava, kostel sv. Vojtěcha či barokní špitál s kaplí sv. Anny zbořený zbytečně o dvě století později. Významným momentem pro život města pak bylo i spojení všech 211 právovárečných měšťanů roku 1720 a následné založení a výstavba měšťanského pivovaru, který se později proslavil svým pivem značky Kalich. Kulturní prostředí ve městě formovalo až do svého zrušení i jezuitské gymnázium. Avšak ani v tomto století se válkám Litoměřice nevyhnuly – neustálými přesuny, obsazováním, rekvírováním a vším dalším, co s sebou nese válka, byly Litoměřice postiženy jak ve válce o rakouské dědictví v letech 1740-48, tak v tzv. sedmileté válce mezi roky 1756 a 1763.

19. století

Neklid předchozích dvou století vyvážil o poznání klidnější rozvoj města v 19. století. Díky vzniku pevnosti Terezín byly v Litoměřicích bourány šance, hradby (proražení dnešní Lidické ulice) a městské brány a Litoměřice se tak nadechly k rozšíření – např. vznik velkého Štěpánského předměstí (zástavba v prostoru od dnešní ulice Na Valech směrem k železniční trati na Českou Lípu). I díky zrušení cel na Labi roku 1821 a umožnění svobodné plavby všech osobních parníků a nákladních lodí nechyběly na tyto projekty finance. Do panorama města se nesmazatelně zapsala výstavba věže katedrály (dokončena 1889-90). Za rozvojem města nezůstávalo pozadu ani jeho kulturní prostředí, které ovlivnily osobnosti jako Josef Jungmann nebo Karel Hynek Mácha, ale kromě nich například i výstavba jednoho z prvních městských divadel v Čechách (1822), vznik několika nových škol (i české soukromé 1880) či vznik diecézního semináře jako nového ústavu (1804). Litoměřice se stávaly centrem státní správy, kultury i vzdělávání.

20. století

Ambice Litoměřic o udržení pozice krajského města, ačkoliv například nedaleké Ústí nad Labem bylo nesporně ekonomicky důležitější a větší, pokračovaly i na počátku 20. století. Ve městě tak vznikla monumentální budova krajského (dnes okresního) soudu a vedení města se podařilo přesvědčit centrální úřady i o umístění hned dvou vojenských velitelství do centra Litoměřic. Tím však klidné doby skončily – národnostní třenice, do konce 19. století vedoucí spíše jen k pozitivní vzájemné snaze o překonání jeden druhého, vedly v roce 1918 jak k připojení města k provincii Deutschböhmen, tak následnému připojení k ČSR. V roce 1938 pokračovaly exodem Čechoslováků z Litoměřic připojených k Říšské župě Sudety a skončily nuceným vyhnáním českých Němců po druhé světové válce. Za pomyslnou vizuální tečku za „starými“ Litoměřicemi a staletími vzájemného soužití Čechů a českých Němců pak můžeme považovat demolice spojené s asanací městského centra, přeložkou železniční tratě Kolín – Ústí nad Labem a s výstavbou hned několika sídlišť. Na konci 20. století se začal odvíjet již jiný příběh Litoměřic. Příběh, který bude možné zhodnotit až za dalších 100 let.