Snahou těchto textů a fotografií je bez příkras poskytnout základní historické informace a důležité souvislosti k pomníkům, které stávaly v průběhu více než 110 let na tomto místě. Impulsem byla snaha dodat fakta pro veřejnou diskuzi, která v té době v Litoměřicích probíhala. Zároveň bylo cílem nastínit roli, funkci a atributy pomníků ve veřejném prostoru, tak, jak je chápe odborná veřejnost a relevantní literatura. Na samý úvod je také nutné připomenout, že pomníky jsou svědectvím a historickým pramenem par excellence, a tak by na ně mělo být i nahlíženo.

V dnešní době je pomník zpravidla chápán jako socha nebo sousoší stojící ve veřejném prostranství. Skutečný pomník se ale od ostatních uměleckých děl odlišuje tím, že je lidmi jako pomník chápán z důvodů jiných než uměleckých. Pomník je zpravidla také politický čin, s čímž souvisí, že pomníky měly a mají za cíl indoktrinovat obyvatelstvo – oslavovat tu událost nebo takového člověka či dokonce věc, které si soudobý režim přál či přeje (František Josef I., T. G. Masaryk, rudoarmějec, tank, J. V. Stalin a další). U pomníků se tak konají manifestace či přísahy, směřují k nim průvody, kladou se věnce, proti pomníkům se demonstruje. Pomník staví zpravidla vládnoucí moc nebo jí loajální lidé. S tím pak analogicky souvisí i to, že k pomníkům se po změně režimů váže i jejich destrukce či neutralizace jako symbolů starých pořádků. I tato likvidace je ale stejně jako budování pomníků projevem živého vztahování se lidí k minulosti. Sochu totiž dělá pomníkem i dění kolem něj jako místa uctívání nebo hanobení. Až socha, o kterou nemá nikdo zájem v pozitivním, ani v negativním smyslu, přestává být pomníkem a stává se mrtvou připomínkou minulosti.

V roce 1909, u příležitosti 60. výročí nástupu na trůn, byl v městském parku vybudován pomník císaři Františku Josefovi. Po bustě J. E. Hilschera a pomníku Josefa II. tak šlo v Litoměřicích o teprve třetí světskou veřejnou plastiku. Pomník byl umístěn v jihozápadním rohu městského parku. Po vzniku republiky zůstal zachován sochařsky upravený prostor a na místo reliéfu císaře Františka Josefa byl až v roce 1927 umístěn reliéf připomínající založení a minulost města, jehož autorem byl Wilhelm Srb-Schlossbauer (1890-1972), oceňovaný sochař a pedagog působící i na Akademii výtvarných umění ve Vídni.

Přípravné práce ke vzniku pomníku J. V. Stalina v Litoměřicích probíhaly již od roku 1949. K jeho postavení byl ustanoven „Přípravný výbor pro postavení pomníku J. V. Stalinovi v Litoměřicích“. Tento výbor původně uvažoval o dvou místech, sice Jiráskových sadech nebo o prostoru pod Mostnou horou, kde stával dříve památník padlých v 1. světové válce. K položení základního kamene v Jiráskových sadech došlo 21. prosince 1949. Hlavním úkolem přípravného výboru bylo zajistit vítězný návrh a získat dostatečné finanční prostředky. Rozpočet na postavení památníku byl v roce 1950 určen částkou 1.400.000,- Kčs. Autoři vítězného návrhu, vzešlého ze soutěže pořádané v květnu 1950 již jednou připomínaným výborem a Svazem Československých výtvarných umělců, byli akademičtí sochaři Jiří Bradáček a Václav Kyselka z Teplic (Václav Kyselka byl mj. v letech 1951 až 1955 prvním ředitelem Krajské galerie výtvarného umění). K slavnostnímu odhalení pomníku došlo 20. června 1954. Bronzová socha měřila 3,6 m a celková cena za dílo se ustálila na částce 1.124.000,- Kčs. K odstranění pomníku došlo tiše 6. února 1964, tedy až osm let po vnitro-komunistickém odsouzení budování kultu osobnosti J. V. Stalina. Socha byla následně uskladněna a v novém tisíciletí byla odkoupena soukromým zahraničním sběratelem.

V listopadu roku 1959 se „Komise pro přemístění památníků Sovětské armády“ začala zabývat myšlenkou o přesunutí památníku z litoměřického hřbitova na místo jiné. Hlavním důvodem k tomuto kroku byl nedostatek místa na hřbitově, zvláště při slavnostních příležitostech. Z uvažovaných možností byly vytipovány dvě základní lokality, a to místo nad Jiráskovými sady a místo před novým autobusovým a vlakovým nádražím. „Místní památková komise“ k danému návrhu doporučovala klidné místo umístěné stranou dopravního ruchu a zároveň do té míry chráněné, aby nedocházelo k poškozování památníku. Vypracování ideového návrhu památníku k 15. výročí osvobození ČSR bylo také v Plánu kulturně osvětové a politicko-výchovné práce v Litoměřicích na rok 1959. K danému kroku však nakonec nedošlo.

V souladu s předchozím vývojem – odstranění sochy J. V. Stalina a snaha o přesunutí památníku Rudé armády – tedy probíhaly diskuze o umístění nového pomníku v této lokalitě nejpozději od sklonku roku 1967, patrně již dříve. Snahou bylo připomenout 30. výročí osvobození ČSR a nalézt vhodnější místo pro konání připomínek osvobození ČSR a dalších veřejných akcí, než je malý a nevyhovující prostor na městském hřbitově u pomníku padlých vojáků Rudé armády. Z ekonomických i praktických důvodů bylo cílem také jakýmkoliv způsobem zužitkovat uvolněný prostor po bronzové soše J. V. Stalina. Samozřejmým motivem bylo i připomenout v dobách normalizace všudypřítomné a povinné přátelství ČSSR a SSSR. Nejen z ideologických důvodů byla jako „Sovětská armáda“ tehdy označována i „Rudá armáda“, která se podílela na osvobození ČSR na konci druhé světové války.

V roce 1969 navrhla kulturní komise umístit do prostoru zrušeného pomníku J. V. Stalina dílo ak. sochaře Karla Hladíka (1912–1969), s názvem „Vítězství“, v čemž byl nápomocen i ak. malíř Arnold Richter. Hladíkovo dílo však bylo odborníky považováno za příliš interiérové, svou proporcí neodpovídající velikosti prostoru po soše J. V. Stalina. V roce 1970 se tak kulturní komise přiklonila k názoru umělců, že pro město by měla vzniknout socha původní, a to i proto, že od roku 1936 nebyla pro Litoměřice žádná originální socha odhalena. Vzešel tedy požadavek na vyhlášení soutěže na dílo, které bude akcentovat témata „osvobození, vítězství, sbratření, případně jiná podobná témata dle vlastní úvahy výtvarníka.“ Tento úkol byl následně svěřen Českému fondu výtvarných umění a nejpozději ve volbách v roce 1971 byl požadavek na zbudování pomníku i ve volebním programu místní Národní fronty.

Vítězný návrh (pracovní název „památník rudoarmějce pro Litoměřice“) je dílem sochaře Otakara Petroše (*1924), který celkový architektonický návrh připravil s architektem Františkem Kameníkem (1919–2016). Kamenosochařem byl Antonín Žemlička. Dílo bylo v souladu s dobovým vnímáním a státní ideologií pojmenováno, stejně jako předchozí soutěž o návrh, „Čest a sláva Sovětské armádě“ a vzešlo ze soutěže 11 prací. Celkové náklady, včetně úprav okolí, byly 834.000,- Kčs, z čehož ve sbírce škol, st. podniků, obcí, výborů strany i obyvatel bylo do konce roku 1974 vybráno 220.579,- Kčs. Na stavbě se podílelo přes sto brigádníků z řad žáků, vojáků a obyvatel města. Socha byla odhalena u příležitosti oslav 30. výročí konce druhé světové války, 3. 5. 1975 v 10:00.

V roce 1979 mělo dojít k přesunutí ostatků padlých vojáků Rudé armády z městského hřbitova k tomuto pomníku, ale od plánu bylo ustoupeno z finančních důvodů. Od té doby pomník sloužil k oslavám konce druhé světové války, ale i k dalším veřejným akcím socialistického režimu. Aktivita za odstranění pomníku se poprvé objevila v září roku 1991. Zastupitelstvo města Litoměřic ale nakonec 14. listopadu 1991 rozhodlo v poměru dvaceti hlasů pro, dvou proti a jednom zdržení se pro alternativní návrh "nelikvidovat pomník v Jiráskových sadech, ale sejmout nápis Čest a sláva Sovětské armádě včetně všech úchytů na věnce." Od té doby byl pomník oblíbeným místem skateboardistů, sprejerů a místem setkávání. Při obnově parku v roce 2010–2015 měl být pomník odstraněn, ale i na základě dílčí ankety mezi obyvateli bylo rozhodnuto o ponechání pomníku v redukované formě sochy bez nástupního prostoru obklopené symbolickou loukou.

Příklady nakládání s pomníky a vyrovnávání se s jejich odkazem (dopracováno později, původně neurčeno k umístění na edukační panel)

Pomníky předešlých režimů nelikviduje pouze divoký dav, jak to známe z filmů, ale častěji tak činí nová vládnoucí moc. Alternativou destrukce je neutralizace pomníku. V takovém případě se odstraní závadná osoba (např. František Josef I.), popřípadě zůstane jen podstavec (jako na Letné). Někdy stačí odsekat nebo změnit nápis, odstranit „posvátný“ nástupní prostor, který starému režimu sloužil k vynucovaným projevům loajality. Nemusí se však nutně měnit podstata pomníku. Častěji se mění jeho výklad, jeho funkce, jeho „příjemci“. Například žádný z pomníků, u kterých se dnes scházejí různí extrémisté, nebyl ve své době postaven proto, aby takoví lidé měli pomník, u kterého by se mohli scházet.

V řadě případů pomníky zůstávají, ale promění se jejich výpovědní hodnota. Může se to provést několika způsoby. Prvním nejběžnějším způsobem je odstranění nápisů. Nepsaná úmluva o zachování pomníků osvobození v roce 1945 bývá zpravidla respektována, historický a pietní význam osvobození od nacismu nechce nikdo zpochybňovat, ačkoliv i tyto pomníky vznikaly často v děsivé a dusivé politické atmosféře 50. či 70. let. Například v Brně na Moravském poli nechali v roce 1994 z pomníku Rudé armádě z roku 1955 odsekat citáty ze Stalinových rozkazů a státní symboly SSSR. Dnes sochu doplňují česká a ukrajinská vlajka spolu s vlajkou Evropské unie a NATO. Druhým způsobem může být změna pomníkového areálu – například největší památník z období normalizace vznikl v letech 1970–1980 v Hrabyni jako Památník ostravské operace, a dnes je Národním památníkem II. světové války. Dále může dojít k výše připomínanému odstranění nástupního prostoru, který býval místem nucené veřejné loajality režimu (přísahy pionýrů apod.), jako k tomu došlo například v Litoměřicích. Třetím způsobem je snaha o slovní vyrovnání se s minulostí, jak se o to pokusili v Litomyšli, kde byla k soše Zdeňka Nejedlého připojena věta: „Zdeněk Nejedlý 1878–1962. Rozmnožil i poškodil kulturu českou, přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré, zavrhuje špatné jeho skutky.“

Skutečné vyrovnání s minulostí by nemělo být spojováno jen s jejím plošným a rychlým odsouzením. Například v bývalém východním Berlíně v 90. letech vznikla Komise pro zacházení s politickými pomníky poválečné doby v bývalém východním Berlíně. Ta zaevidovala všechny pomníky a vypracovala kritéria k jejich posuzování. V roce 1993 došla k závěru, že pomníky mají až na pár výjimek zůstat, protože bývalý východní Berlín si měl zachovat vlastní identitu. Politické působení tehdejších režimních pomníků se už změnilo, bylo historií, stejně jako třeba staré pomníky z doby císařství. Téměř za vzor bychom mohli považovat například Finy, kteří si sochu ruského cara Alexandra II. na Senátním náměstí v Helsinkách (vznik 1894) ponechali, přestože od roku 1899 byli vystaveni rusifikaci společnosti, a poté s ruským státem ve 20. století dvakrát válčili.

Tyto texty k pomníkům ve veřejném prostoru a vyrovnávání se s nimi jsou částečně přejaty či vycházejí z publikace Zdeňka Hojdy a Jiřího Pokorného, jejichž práci považujeme v mnoha ohledech za doposud nepřekonanou.

Seznam pramenů a literatury:

• Státní okresní archiv Litoměřice se sídlem v Lovosicích, AM Litoměřice (doplněk), Městský (Místní) národní výbor Litoměřic, Okresní podnik služeb Litoměřice.
• Fotografická sbírka Oblastního muzea Litoměřice.
• Městský úřad Litoměřice, spisovna, 1973 – Pomník rudoarmějců.
• Databáze abART, Archiv výtvarného umění.
• Sochy a města, Univerzita Pardubice a VŠCHT Praha.
• Databáze sochařství ve veřejném prostoru, Centrum pro dějiny sochařství Horažďovice.
• Kronika města Litoměřice.
• Oldřich Kotyza – Jan Smetana – Jindřich Tomas a kol., Dějiny města Litoměřic, Litoměřice 1997.
• Zdeněk Hojda – Jiří Pokorný, Pomníky a zapomníky, Praha – Litomyšl 1997.
• Litoměřický deník 2011, 2014, 2018, 2019.